Přečtěte si, jak Martin Jonov absolvoval extrémní závod Pražská 100.

Celý natěšený, že jsem to stihl sedám do autokaru a hurá do Prahy, ale ouha, má cesta začala docela zajímavě, začalo to systémovou chybou, která se stává maximálně jednou za deset let. Na palubě hvězdného jeloubusu fun-relax byl špatný poměr kožených sedaček a gumových cestujících. Tedy mladá usměvavá stevardka začala problém kvapem řešit, ale ve zmatku jízdenek, karet, mobilů a tabletů se zdálo, že všichni pasažéři mají jízdenku platnou a žadná černá ovce se neveze, co tedy +1 cestujícím? Velký problém. Na toaletu? Do kufru? Na střechu? Pobeží snad za busem, se slevou? Problém byl po 15 minutách “sám” vyřešen a cestujíci +1 byl odveden do přízemních palub a my ho již vicekrát neviděli .. zkrátka Fun & Relax.

 

Po dvou a půl hodininách jizdy konečně Praha, ještě metro, bus a konečně se ocitám v Modřanech.

Při vstupu do ZŠ prof. Švejcara poznávám kamaráda Petra, kterého jsem do tohodle projektu namočil a který moc netušil do čeho jde. Po registraci jsme měli poměrně dost času a šli se ubytovat do přilehlé tělocvičny, kde jsem potkával známe tváře běžců a běžkyň.

Ve vzduchu však již byla citit nervozita .. tu rozbil nějaký dobrák, který donesl přepravku palačinek. Zabzučelo to jako v úle a bylo po pišingru. “Ten chce vyhrát, tvaroh s gutalaxem ..” kdosi povídá z davu, směje se a krmí se darovaným palačinkovým koněm.

 

21:00

6/12/2013

Praha – Modřany

Sofijské náměstí

START

 

Po proslovu Olafa, bylo odstartováno. Z téměř tříset hlavého davu běžců, chodců, turistů a dokonce i několika dogtrekařů se bednoví aspiranti rychle vyčleňovali s pěkně nasazeným tempem. “Hlavně nepřepálit start, nenechat se strhnout” povídám Peťovi a volíme pohodové tepmo .. přeci jen nás čeká 145km a 5200m převýška.

Běží se dobře, cesta je široká a pozvolna stoupá směrem na jih od Modřan. Na planinách u Cholupic dost fouká a lehce sněží a zde u tajné kontroly při R1 nás předbíhá Cypra se slovy “Kde je čelo?”. Trochu se jim zpozdil start, kdo ví čím, snad svědomitě napájeli 🙂

 

9km a první čipovka – 68mý, no to není špatné (21:57)

 

Dál vede trasa podobně jako loni, zabíhá se více do lesů a údolí Vltavy, takže vítr polevil a běží se opravdu pohodlně. Ve Zvoli krásný stoupáček a trasu z loňska poznávám, nová čelovka megalomansky svítí a vše je hezké a příjemné..

Říkám si, hrome v tom něco bude, loni to takhle hezky nešlo. A taky že ano, ale to jsem touhle dobou vůbec netušil jaké peklo na mě čeká..

 

25km a druhá čipovka – 65tý, no udržujem tempo, tak to má být (00:06)

 

V Davli přebíháme přes Vltavu na levý břeh a já se pomalu těším na kopečky v Brdech, podbíháme R4 u krásné obce Řitka a mažeme vstříci lesům Brd. Cestou na Stožec trochu kufrujeme u vrcholu Babka, ale rychle se srovnáváme. Máme v nohách okolo 45km a na mě padá spánková únava. Tu rychle rozbíjím kofeinovýma tabletama a jako káždý správný milovník poctivého piva se těším na třetí kontrolu, kterou Olaf situoval do Všeradického zámeckého pivovaru.

Cestou mě připadá, že máme slušné, možná až rychlé tempo a předběhli jsme několik závodníků.

Při seběhu z Brd směrem k CHKO Český kras registruji první náznak budoucích problémů – pravá noha je dost mokrá a začíná škrábat. No to pořeším u piva, řekl jsem si a pomalu sebíhal do náruče Všeradické. V pět hodin se ozve budík na mých hodinkách a já se vzpomenu na každodenní vstávání a venčení .. vzpomenu na psa, jak je asi zachumlaný v pelechu a taky na dogtrekaře, kteří jsou někde za náma. Viděl jsem tam malamuta, ovčáka, choďáka, pár vořechů a výmaráka nebo snad maďara .. kdo ví který z nich dojde první ?

 

62km a třetí kontrola – 39tý, sakra tomu jsme trochu dali (05:38)

 

Po vstupu do vyhřáté restaurace pivovarské mě hned napadlo, tak tohle je past! Teplo, polévka, pivečko, domácí limonáda, kofola .. zvednout se bude těžké.

Suším vlněné ponožky a přemýšlím, že se přezuju no minimusek. Nakonec jsem to neuděl, což se později ukázalo jako velká chyba.

Testuji od každého pivéčka vzorek, balíme a honem dál, než vytuhnem.

Svítá a cesta nás vedla krásami Českého krasu, přes Koněpruské jeskyně a Koukalovu horu směrem na Karlův Dvůr.

Začínal jsem pociťovat únavu a tempo se zpomalovalo. Přeci jenom před týdnem jsem v rámci tréningu střihl se psem Hradecký MID. V kategorii MCC nás moc nebylo, ale o to větší bylo tempo. A teď jsem chápal, že závod je závod a tréningově nelze nikdy pojat a že 2 x 23 km uběhlých v tempu se musí někde v silových rezervách projevit.

V Popovicích nás povzbuzuje nádražácký posunovač a mumlá cosi o magorech, projíždějící Avia však bere jeho slova a my si “vychutnáváme” asfaltový koberec, který nás dovede až ke čtvrté kontrole na Králově Dvoře.

 

80km a 4K – 37mý, no jestli to tak půjde dál bude to fajn (8:55)

 

Tady ve sportovní hale dostáváme polévku a klábosíme s ostatními běžci. Začínám pociťovat, že volba starých vyběhaných mizun nebyla dobrou volbou a rovněž volba spodního prádla taky ne. Zkrátka problémy se začaly akumulovat, ale hlava zatím pracovala dobře, takže NO PROBLEM.

Chyba byla výměna ponožek za suché polyesterovobavlněné a neponechání mokrých vlněných..

Další chybou bylo rozsedění se a lehké vytuhnutí. Po 50 minutách se zvedáme a pokoušíme se svižným tempem vyšvihnout na vrch Děd (po Babce Dědek, tak to má být:-). Cestou nahoru však vyvstal první velký problém, rozedřený rozkrok, vyhazuji trenky a zkouším to navostro, vazelínu nemám.

Sbíháme do Berouna a vychutnáváme se si betono-asfaltovou “parádu” až k turistickému exitu na červenou TZ směr Svatý Jan. Těším se na kopce, protože ty jsou mě pohodlnější a příjemnější.

Začínám proklínat asfalt a vím, že před Prahou ho bude mnohem více..

Při výstupech na kopce mezi Janem a Karlštejnem chytám druhý dech a Peťa nechápe, kde se ve mě ta energie vzala, krmíme se sušeným masem a tyčinkama a práskáme ty kopce jeden za druhým..ale konec se nenápadně blíží, nepříjemna rozedřenina byla jen na uvítanou.

Cestou na Karlštejn debatujeme o dobrém jídle co si dáme a o tom, jak kdo pracuje s energií, motivací k dalšímu postupu k cíli ..

 

105km a 5K – 36tý, hurá už jenom maraton (14:03)

 

V hospodě Pod Dračí skálou je útulno a já si při vyzutí uvědomím, že mám problém. V zápalu endorfínů jsem si neuvědomil, že bavlna rozedřela chodidla a v nártu mě ponožka a moc dotažená bota udělala otlak.

Vyměňuji ponožky za mokre vlněné, ale katastrofu nelze zastavit. Vůbec mě nedojde, že si nesu náhradní cvičky..mažu vše vazelínou.

Po polévce se zvedáme a opouštíme přisednuvšího borce ze Slovák, který vše řeší decilitrem slivovice a pivem..

U Mořinky mě chytne pěkná střevní mořina a já cítím, že posledních 25km bude krutých..nohy dřou, nárt bolí jako čert. Rychlost padá dolů..kolegové nás předbíhají..dřepíc v houští pozoruji věže Karlštejnské.

V Černošicích trochu zmatkujeme při hledání cesty, která vede soubežně se železničním viaduktem a v údolí za Mokropsy mám opravdu dost. Sedám na kořen a měním boty i ponožky.. při pohledu na chodidla vidim puchýř v puchýři, chodidlo celé bílé, prosvítá nakrvená tkáň.

Přezutí na dlouho nepomůže, puchýře v suchém trochu vyschly, praskly a ja za nedlouho cítil teplo v botě..

Pociťuji, že mě začíná zrazovat i hlava a volá, abych to na 6K ukončil..na chvíli podléhám, ale pak se seberu a jdeme dále.

Jíloviště si dobře pamatuju, respektive svatou trojci Jíloviště, Nazaret, Cukrák..

Po kufru u R4 a hledání modré TZ jdeme údolím k Nazaretu.

Cesta to není, je to žleb s padlými stromy, rozbahněnou stokou a kluzkými kořeny..rychlost padá dolů, mám pocit, že jsme poslední z posledních a hlava nespolupracuje.

Cestou potkáváme tři vysmáté grácie, které jdou padesátku a jsou jeden smích a křik, to mě na chvíli probouzí a od Vltavy stoupáme snad po skále vzhůru sypkým terénem na Cukrák.

Už abychom byli na 6K, která je situována do hasičské zbrojnice.

 

130km – 47mý, pořadí neřeším a těch posledních 15km bude moje smrt (20:02)

 

U limonády s Peťou debatujeme, že 25km za pět hodin je slabé, ale to nejhorší mělo přijít..

Telefonuji s přáteli, kteří zjišťují stav věci a sledují na webu on-line naše trápení. Jak moderní.

Peťa už má taky dost, bolí ho pravá noha, mě levá, debatujeme o tom, že z nás by šel seskládat běhuschopný závodník a zbytek by dali do pytle k popelnici 🙂

S nechutí opouštíme hasičárnu a míříme vstříci Zbraslavi.

Vlečeme se, nohy bolí, chodidla pálí a bude hůř.

Na konečné 129ky pomýšlím na konec a mířim k busu v kolik jede .. sem krajíček o vzdání závodu a o prohře sama se sebou, záchranou mě je 45min prodleva do odjezdu.

Scházíme Zbraslaví k řece a cestou diskutujeme s manželským párem který je značně ovíněný a ptá se nás, co je to tady za bludičky. Informují nás, že už to máme kousek..nevěřím jim ani slovo.

Za miniZOO v Břežanském údolí se cesta strmě zvedá vzhůru za Závist.

A tady ztrácí Peťa markovací kartu, na hledání nemám sílu, usedám a on se vydává zpět. Naštěstí ji po 20m nachází a my jdeme dále. Beru do ruky ulomený klacek a stoupám tempem kilometr v hodině nahoru. Neustále se ptám na cestu a náš zelený puntík na GPSce se od Zbraslavi téměř nepohnul. Na vrchu cítím krvavá chodidla a sleduji nárt jak zvětšuje svůj objem. Plazíme se k letišti na Točné, a hledám kudy si to zkrátit, ale markovací kontroly jsou neúprosne. Buď označ, nebo skonči! Rychlost stále padá, hlava už nevnímá.

Proklínám, spílám, nadávám, kleju .. nic nepomůže. Nárt už to dlouho nevydrží, od bolesti jsem mimo a jen sunu nohu před nohu. Peťa je kdesi předemnou a jediné co si přeji je vidět cíl.

Modřanskou rokli, kde se mě před 26 hodinama tak krásně běželo, nevnímám. Na jejím konci vidím první paneláky sídliště a cítím, že cíl je za rohem. Rozhodnu se to oslavit nákupem lahváče v místní pivnici. Když jsem lomcoval skeleněnýma dveřma TAM/SEM přišel otevřit hospodský.

Když mě viděl, lekl se a říkal, že má zavřeno. Neměl jsem svou vizáží daleko k místním feťákům. Když jsem mu řekl co tu dělám a že chci lahváče, pookřál a nabídl dokonce točený do PETky, že v cíli budeme mít splávek jako Slapy.

Ano, ty dva poslední kilometry od putiky k cíli byly v rychlosti vycházky důchodce..sleduji čas a vidím 10 min před jednou. Padá poslední výzva: do jedné dojdem!

Byl to poslední výpad umírajícího zvířete .. ale bojovali jsem až do konce.

CÍL – 145 km – pád do tich (0:54)

 

V hale základní školy nás uvítal potlesk a já si k sobě řekl, “tak tohle, tak tohle si přehnal vole”.

Pak jsem odpadl na školní lavičku, nic neviděl, nic neslyšel, bylo ticho a já v hloubi sebe cítíl úlevu ale i smutek, že to vše už vlastně skončilo.

pořadí 47

celkový čas 27:54

prům. rychlost 5,2km/hod